Galerie pro 21. století?

O čem vypovídají současné výstavy v newyorských galeriích, jak boří zaběhlé stereotypy a proč je to pro naše galerijní instituce dobrá zpráva?

Probíhající výstava Paintings slavné Louise Bourgeois v newyorském Metropolitan Museum of Art (MET) může být pro návštěvníka inspirativní z více důvodů, než by možná čekal. Vystavené obrazy pocházejí z období, kdy se původně francouzská umělkyně přestěhovala do New Yorku. Vypovídají o vnitřní izolaci, kterou Bourgeois prožívala v novém prostředí. New York se však zároveň stal místem, kde umělkyně poprvé vystavovavala a dosáhla prvních úspěchů.

Jak by se autorka cítila v tomto městě dnes? A jak se od té doby proměnily zdejší výstavní instituce? Už jen skutečnost, že se v této chvíli odehrávají v největších místních galeriích výstavy dalších (především současných) umělkyň, je důležitou informací dokreslující současný stav. A zdaleka ne jedinou.

Runaway girl

Louise Bourgeois patřila k prvním mladým umělkyním, které si v polovině minulého století vynutily svou prací respekt a zájem odborné veřejnosti. Musela se, poté co odešla s americkým manželem do Spojených států, adaptovat v nové společnosti. Díla představená na výstavě je možné vnímat jako intimní deník umělkyně, manželky a matky malých dětí, která se sice ocitla ve svobodném světě, avšak zároveň v dokonalé izolaci.

Výstavu otevírá stylizovaný autoportrét nazvaný Runaway girl, tedy něco jako „Splašená dívka“. Obraz vznikl po příjezdu autorky do New Yorku v roce 1938 a byl společně s dalšími díly z tohoto období poprvé vystavený v roce 1945 v newyorské Bertha Schaefer Gallery.

Bourgeois bylo v té době třicet čtyři roků. Téměř o čtyřicet let později, v roce 1982 ji newyorská MOMA uspořádala jako vůbec první ženě (!) samostatnou retrospektivní výstavu. Další významné výstavy spojené s osobností autorky se uskutečnily v roce 2007, v době, kdy umělkyni bylo již devadesát pět let.

Proč zmiňovat tato data? Ta změna je očividná. Ona Splašená dívka by totiž dnes mohla navštívit snad v každé z velkých newyorských (ale ve skutečnosti i ostatních amerických) uměleckých institucí reprezentativní výstavy současných nebo již proslavených umělkyň. A možná by se nemusela cítit tak osamoceně.

Jen v letních měsících probíhá v newyorském Guggenheim Museum retrospektiva současné chilské umělkyně Cecilie Vicuña (po boku retrospektivy Vasilije Kandinského), v MOMA je k vidění nepřehlédnutelná instalace slavné Barbary Kruger, v MET zmíněná výstava Louise Bourgeois a třeba v The Brooklyn Museum je možné nechat se unést instalací Dinner party Judy Chicago.

A to jsou jen ty nejvýznamnější galerie a muzea. Zároveň probíhají další výstavy, které reprezentují neméně důležité snahy o napravení donedávna přehlížených uměleckých či kreativních výstupů nejrůznějších menšin či sociálních skupin.

To vše odráží změny, které se aktuálně odehrávají v (americké) společnosti. Změnou dramaturgie galerijních institucí to však zdaleka nekončí.

Instituce rozmanitosti

Téma ještě nedávné sociální izolace některých skupin společnosti je ve Spojených státech  vysoce aktuální. Místní galerie a muzea se už před několika lety rozhodli přijmout zodpovědnost a jdou v těchto otázkách ostatním příkladem. Ve výstavních patrech Metropolitního muzea narazíte na informace o tom, jak je galerie otevřená inkluzi a rovnému přístupu ke všem. Prochází se tu dvojice návštěvníků se slepeckou holí, skupina osob s mentálním postižením za doprovodu průvodce, bezpočet lidí na vozíku a dětí v nosítkách na břiše rodičů.

Potkáte je i na výstavě Louise Bourgeois. Neprobíhá tu žádná mimořádná akce, nejde o organizovanou manifestaci přístupnosti. Je to běžný den ve velké galerijní instituci, která se naučila být otevřená pro každého. Fyzicky zpřístupněný prostor je ale jen začátkem hlubší proměny.

Prohlášení o „politice institucionální rozmanitosti“ je v současné chvíli možné vidět snad v každé z mnoha newyorských galerií. Docela dobře reprezentují to, jak moc se dnes proměnila schopnost vnímat rozmanitost umění a jeho tvůrkyň a tvůrců.

Na skutečnost, že umění je rozmanité, už odborná veřejnost přistoupila v 19. století. Později i na fakt, že rozmanití jsou také umělci a umělkyně a že i to je v pořádku. V současné chvíli probíhá ale revoluční změna i v samotných výstavních institucích.

Na počátku uplatňování této politiky je vědomí, že tyto instituce nevznikají samy pro sebe. Každá galerie nebo muzeum je tu především pro své návštěvníky. A ti jsou hodně rozmanití. „Principy rozmanitosti, inkluze a rovného přístupu platí pro všechny aspekty činnosti muzea, napříč všemi kategoriemi jednotlivců. Jednotlivci by měli mít možnost sdílet zkušenosti muzea, bez zaujatého nebo ponižujícího chování nebo prohlášení založených na jejich osobních charakteristikách,“ píší autoři prohlášení institucionální rozmanitosti MET.

Newyorské galerie a muzea se rozhodla přeměnit v instituce, které dokáží být otevřené (a to nikoliv v teoretické rovině) úplně každému a pokouší se vyjít vstříc nejrůznějším požadavkům. Je zajímavé pozorovat, že tyto změny ve skutečnosti nejsou nijak zvlášť náročné a v jejich realizaci většinou překáží jen zažité stereotypy. A to je to pro obdobné instituce jinde ve světě výborná zpráva.

Změny, které zvládne každý

Po návštěvách velkých zahraničních výstavních institucí může padnout na zaměstnance (třeba právě našich) galerií či muzeí tíseň. Obrovské instituce, které se předhánějí v nových akvizicích a investicích do každodenního provozu nenabízí pro naše poměry velkou inspiraci.

V čem se naše instituce srovnávat mohou je ale právě otázka jejich přístupnosti, institucionální rozmanitosti a způsoby komunikace. Z tohoto hlediska je to u nás jistě daleko lepší než ještě před několika lety, rozhodně za světovými trendy nezaostáváme. Přesto zůstávají místa, které lze zlepšit.

A tady se newyorská inspirace může hodit. Jde totiž o změny, kterých je schopna, při troše vůle, každá kulturní instituce kdekoliv na světě. Třeba u nás tak často omílané tvrzení, že spoluobčané se zdravotním postižením nemají zájem do galerií chodit, se tady ukazuje jako naprosto mylné.

Jde jen o to vytvořit vhodné prostředí pro všechny. Na webových stránkách Metropolitan Museum získá potencionální návštěvník všechny potřebné informace o přístupnosti instituce. Prohlášení o „institucionální rozmanitosti“ je k dispozici jak na webových stránkách galerií, tak i v manifestační formě hned u vchodu do galerie. Aby bylo všem jasné, že tu jsou vítáni.

U stejného vchodu je viditelně označený vstup pro lidi s pohybovými problémy, pro osoby na vozíku stejně jako pro rodiče s kočárky či seniory. Není to vždy ten stejný vchod, někdy k němu vede i vzdálenější cesta. Je ale jasně označená a vyškolený personál ví, co je třeba. Čím to vlastně je, že kustodky a kustodi jsou tady tak často milý a usměvavý? Možná to vychází ze zkušenosti, že právě tento typ personálu bývá jediným, se kterým se v těchto institucích běžný návštěvník setká. Fakt, že galerii vede usměvavá ředitelka a milý kurátor ve skutečnosti málokoho zajímá. Galerie jsou bezbariérové, do každého patra vede výtah. Genderově neutrální toalety jsou rovnou navržené tak, aby je mohl použít kdokoliv, včetně lidí odkázaných na vozík. Nezdá se, že jejich vybudování je tak velký problém.

Sociální bariérou může být vstupné. Tady je odstupňované tak, aby zvýhodňovalo komunity napojené na galerii, děti (do 12 let) nebo lidi se zdravotním postižením. Systém propojení a plynulé návaznosti města a jeho institucí je mimochodem dalším inspirativním momentem pro návštěvníka z jiné části světa.

To všechno napomáhá tomu, aby se návštěvník New Yorku nemusel cítit v jeho institucích izolovaně. A jistě je možné se shodnout, že takové změny musí být standardem, a nikoliv bonusem všech institucí, které jsou určené veřejnosti. Bohužel, právě tak je to někdy vnímáno v našich kulturních institucích. Jistě, podmínky u nás mohou být odlišné, třeba historické budovy mají řadu omezení oproti těm mladším v New Yorku. Přesto se domnívám (mohu vyjít z vlastní zkušenosti), že opravdová snaha o změnu je více problémem vnitřního nastavení instituce než vnějšími vlivy. Mluvit o problémech a hledat společně řešení jak odstraňovat bariéry nic nestojí.

Runaway girl dnes

Autorka Splašené ženy by dnes měla daleko více možností, jak v New Yorku využít svého kreativního potenciálu. Možná by umělkyně, která si vytvořila provizorní ateliér v jednom z pokojů v newyorském bytě, neměla o takovou nabídku zájem. Kdo ví. Dnes je ale možné konstatovat, že umělkyně či umělec pracující v komunitním centru nahradil obraz „umělce s paletou v ruce“.

Role samotných umělců a umělkyň ve společnosti se neustále mění. I tady je dobré opustit zažité stereotypy a pokusit se vnímat umění v jeho schopnosti proměňovat hodnoty společnosti. Přibývá pozic, které se zaměřují na rozvíjení kreativních schopností u všech věkových kategorií. Od dětí v předškolním věku, přes střední generaci až po seniory. Tato nabídka vlastního kreativního uplatnění byla ještě před několika lety jen minimální. Taky na tuto skutečnost newyorské galerie (samozřejmě zdaleka nejen ty) reagují a samy aktivně vytváří pro tento způsob práce podněty.  Zaměřují se na práci s komunitami, vytváří doprovodné programy tak, aby se jejich způsob komunikace rozšířil i za zdi svých institucí, přizývají ke spolupráci osobnosti z širokého spektra společnosti.

Příklad? Umělec, a původně utečenec před občanskou válkou v Salvadoru, vystupující pod jménem Guadalup Maravilla vystavuje přes léto v The Brooklyn Museum. Kromě objektů a instalací je k tu k vidění také jedno z videí, které vzniklo jako společný projekt Maravilly  a  dětí z centra pro uprchlíky. Umělec tedy opouští ověřený rámec realizace uměleckého díla a současně tak dostává do prostoru galerie aktuální téma. Izolace je nabourána uměleckými prostředky.

Před návštěvou Maravillovy  výstavy by si mohla ona „splašená dívka“ z obrazu Bourgeois zajít třeba na pravidelné sobotní cvičení jógy na schodišti budovy muzea. Karimatku sebou!

Prohlášení o politice institucionální rozmanitosti, inkluze a rovného přístupu MET museum

Rozmanitost, inkluze a rovný přístup byly a budou i nadále základními principy Metropolitního muzea umění, kde je přístup k zařízením, sbírce, příležitostem a zkušenostem muzea nabízen bez ohledu na osobní charakteristiky, jako je rasa, barva, náboženství, pohlaví, věk, národní původ, zdravotní postižení, těhotenství, genetické informace, vojenský nebo veteránský status, sexuální orientace,  pohlaví, genderová identita nebo vyjádření, rodinný a občanský status partnerství/unie, status cizince nebo občanství, vyznání, genetická predispozice nebo status nositele, stav nezaměstnanosti, rodinný stav, domácí násilí, sexuální násilí nebo status oběti pronásledování, status pečovatele nebo jiné charakteristiky chráněné zákonem.

Tyto principy rozmanitosti, inkluze a rovného přístupu platí pro všechny aspekty činnosti muzea, napříč všemi kategoriemi jednotlivců. Jednotlivci by měli mít možnost sdílet zkušenosti Muzea, bez zaujatého nebo ponižujícího chování nebo prohlášení založených na jejich osobních charakteristikách.

Muzeum se snaží poskytovat přiměřené úpravy veřejnosti, zaměstnancům a dalším osobám za předpokladu, že takové ubytování nepředstavuje pro Muzeum nepřiměřené obtíže. Jednotlivci, kteří chtějí požádat o ubytování, by se měli obrátit na oddělení lidských zdrojů muzea.

Jednotlivci s dotazy nebo obavami ohledně těchto zásad by se měli obrátit na oddělení lidských zdrojů muzea. Muzeum přísně zakazuje odvetná opatření vůči každému, kdo v dobré víře nahlásí porušení těchto zásad nebo se zúčastní vyšetřování možného porušení těchto zásad.

(publikováno v Deníku N, 2022)