Rozhovor: Výtvarná výchova učí odvaze
Rozhovor s PaedDr. Markétou Pastorovou, autorkou koncepce vzdělávací oblasti Umění a kultura pro všeobecné vzdělávání, o současné výuce výtvarné výchovy na našich školách, stereotypech, které ji provází, a budoucnosti tohoto oboru.
Jak se konkrétně vyučuje v současné době výtvarná výchova na našich základních školách? Je to jen na osobnosti pedagoga, on určuje témata a zaměření, on je pak zodpovědný za výsledky studentů? Nechybí našim školám jasná koncepce a směřování tohoto oboru?
U všech uměleckých oborů (výtvarná, hudební, dramatická, filmová/audiovizuální a taneční a pohybová výchova) máme pro výuku na základních školách a gymnáziích kompletně zpracované vzdělávací obsahy. To je exkluzivní situace a myslím, že je zatím málo doceněná. Ale žádný dokument, žádné učební osnovy nezaručí kvalitu výuky v konkrétní škole, v konkrétní třídě. Dokumenty vytvářejí rámec, který musí garantovat kvalitu, ostatní je pak nejvíce na učitelích. Kvalitu výuky zaručují jednak pedagogické dokumenty a pak jednotlivé katedry pedagogických fakult a vysoké umělecké školy, které připravují budoucí pedagogy. Dále také kontinuální vzdělávání učitelů (otázkou však je, zda obsah akcí je pro kvalitu výuky přínosem). Roli hraje také to, že ne všichni učitelé jsou motivováni dál se vzdělávat v oborech, jejichž přínos je, bohužel, zatím stále podceňován.
Mnoho vynikajících pedagogů se snaží vytvářet metodické materiály, které by pomohly orientovat se i v náročných otázkách a tématech, která vyvstávají, například i s vývojem současného umění. Jedním z materiálů, který mohl pomoci výuce výtvarné výchovy, byla interaktivní metodická podpora Vizuální laboratoř. Bohužel se projekt nerealizoval a nebylo tak možné vytvořit „most“ mezi výtvarným oborem v dokumentu na státní úrovni a školními vzdělávacími programy, a tudíž potřebami učitelů. Mluvím nyní za výtvarnou výchovu: zde došlo v posledních letech k výrazné a potřebné změně její koncepce, avšak tím také, bohužel, došlo k rozevření nůžek mezi vynikajícími školami, vynikajícími pedagogy a těmi méně výraznými. Tento problém trvá. V čem vidím šanci, je fakt, že byly vytvořeny standarty alespoň pro dva povinné umělecké obory, pro výtvarnou a hudební výchovu. Samozřejmě, že nenařizují co a kdy se má ve školách učit nebo jak má vypadat výsledek práce žáka. Pomáhají však upozornit na to, bez čeho se svobodná tvůrčí činnost neobejde. Jsou pro pedagogy orientační mapou, která stanovuje minimum, zachycuje to podstatné, aby se zbytečně „nebloudilo“. I v uměleckých oborech má každý žák právo na to, aby byl vybaven pojmy, dovednostmi a poznal principy, které mu umožní vyjadřovat se skrze prostředky jednotlivých druhů umění. Je to „abeceda“ myšlení ve vztazích. Považuji za důležité, aby se učilo myslet ve vztazích. Aby se učilo „myslet svými smysly“. Vnímat, myslet, tvořit. To je podstata vzdělávání v uměleckých oborech.
Přesto se nemohu zbavit dojmu, že nejde o ideální stav. Výtvarná výchova na školách je na samém okraji zájmu, málokdo chápe její význam pro rozvíjení kreativity, zvýšené citlivosti, chápání souvislostí a jejího pozitivního celospolečenského dopadu.
Stále se snažíme uvádět v život vše progresivní, co je zakotveno v současných dokumentech. A bylo to (a stále je) velmi složité. Jednalo se o dlouhý proces diskuzí a obhajob, než se podařilo přijmout vzdělávací oblast „umění a kultura“ jako rovnocennou ostatním oblastem. Zprvu se objevovaly i úvahy, že obory, jako je výtvarná nebo hudební výchova, mají být součástí vzdělávací oblasti „člověk a společnost“ (a z jistého úhlu pohledu je to pochopitelné). Bylo nutné přesvědčit, že tyto obory přináší specifické poznání, že to není a nesmí být pouhá relaxační nebo dokonce volnočasová aktivita. S úvahami o vytvoření vzdělávací oblasti Umění a kultura se začalo v roce 1999 a díky intenzivní práci se tato oblast stala součástí rámcových vzdělávacích programů.
Co se má dítěti předkládat, aby došlo k nějakému ucelenějšímu poznání? Aby si ze školy neodnášelo jen výkresy, ale také nové podněty a myšlenky?
Jedna věc jsou skvělé jednorázové projekty pro školy jako třeba vaše soutěž Máš umělecké střevo?, ale druhá věc je jak s dětmi/žáky pracovat dlouhodobě, koncepčně. Je velmi odlišné vymyslet úžasné lekce na půl roku anebo pracovat s žáky soustavně pět, devět let. Jako učitel jste zodpovědný za to, že se vaši žáci budou „posouvat“. To, co se naučí na základní škole, je základ na celý život. Je zásadní „poskládat“ vzdělávací obsahy tak, aby děti získaly nejen zkušenosti, dovednosti a znalosti, ale aby se v nich také vzbudil zájem a „cit“ pro daný obor. Aby také porozuměly samy sobě, i tomu, co všechno mohou samy dokázat, když budou chtít a když budou pracovat, že vytrvalost a náročnost se vyplácí a že je velké dobrodružství jít nevyšlapanými cestami a poctivě.
Z reakcí pedagogů, se kterými jsem ve styku, mám pocit, že obor výtvarné výchovy je ve školách podceňován, často nemá respekt u vedení školy ani u rodičů a je vnímán div ne jako kroužek šití. Prostě rukodělná aktivita, kdy si děti mají odpočinout.
Není oceňován a je marginalizován, souhlasím. Otázka je ovšem také, jakou měrou pomáhají samotné umělecké obory pozvednout svůj význam ve vzdělávání. Já se stále snažím upozorňovat na to, že umělecké obory samy musí vzájemně komunikovat, vědět o sobě, vnímat se, být jeden na druhého zvědavý, zajímat se o to, co si mohou navzájem poskytnout. Například Lektoři mentoři je projekt Národního ústavu pro vzdělávání, kdy jeho část týkající se oblasti Umění a kultura podporuje to, aby se učitel jednoho vzdělávacího oboru (například výtvarné výchovy) mohl „dotknout“ dalších oborů, například taneční a pohybové či dramatické výchovy. Aby věděl, čím jednotlivé obory v současné době žijí, co je jejich podstata. Musím být optimista. Věřím, že je to jen otázka času, kdy si společnost uvědomí, že vzdělání v uměleckých oborech vybavuje lidi takovými dovednostmi, znalostmi a schopnostmi, které jim pomohou se uplatnit i v pracovních procesech. Všichni jsme rádi v přítomnosti vnitřně integrovaného člověka, který se potřebuje sám kvůli sobě vyvíjet, má zodpovědnost za to, co navrhne a vytvoří, a snaží se přinášet hodnoty, jejichž význam trvá déle než jeden den. A to vše umělecké obory nejen že v sobě mají, ale navíc to umí naučit. Pořád to však není důležité společenské téma, myslím, že málokdo to opravdu chce pochopit. Jak ale otevřít debatu o tom, co umění pro společnost znamená tak, aby se jí chtěly účastnit i elity?
Jistě: kdyby tyto tzv. elity pochopily význam těchto oborů pro nejbližší budoucnost, tak by to velice ulehčilo celkovou situaci vzdělávání. Možná by stačilo, kdyby tak začali uvažovat rodiče.
Hovoříme-li o společnosti jako celku, vnímám to, že veřejnost nedoceňuje význam uměleckých oborů. Na druhou stranu, jak jsem již uvedla, státní dokumenty mají exkluzivním způsobem zpracovány jejich obsahy. To nikdy předtím nebylo, to je dobrý start.
Pojďme se začít bavit společně o tom, co konkrétně udělat, jak oslovovat lidi, jak podat téma vzdělávání v uměleckých oborech přitažlivě i pro rodiče. Měl by přestat ten podivně začarovaný kruh vzniklý i tím, že dostatečně nefunguje koalice rodina a škola. Škola nezmůže všechno. Pokud se nebude v rodině s dětmi chodit do divadel, na výstavy a koncerty, nebude se vyžadovat, aby se slušně chovaly, vážily si jeden druhého a nebudou na ně kladeny nároky, tak sebelepší výuka nebude mít takové výsledky, jaké by mít mohla. Pro děti se však spíše hledá jen zábava a navíc se jim mnozí z nějakého důvodu stále čím dál více podbízí. Učitelé pak musí mnoho věcí napravovat a sklízejí za to často ještě kritiku.
Jakým způsobem přistoupit k obsahu dějin umění? Jak ho srozumitelně předat dětem?
Tak těmto otázkám se výtvarný obor prakticky věnuje neustále. Nejvíce se týká gymnaziálního vzdělávání, v roce 1990 byly oficiálně uznány 1. alternativní osnovy pro výtvarný obor, které se mimo jiné odlišovaly i v přístupu k výuce dějin umění. Jedny dávaly důraz více na slohy, styly a chronologii, ty druhé spíše na sledování témat napříč dějinami. V základních školách by nemělo jít o výuku dějin umění, ale v prvé řadě o to, aby se žáci učili „vidět“ svět a pojmenovávat jej jazykem, se kterým pracuje výtvarné umění, a aby získali svoji tvorbou zkušenosti s různými vizuálními prostředky a „tušili“, kdo, kdy a jak je dříve užíval. Teď se dopustím velkého zjednodušení, ale když si žáci vyzkouší určité principy a budou také vědět, že se například vztahují k nějakému konkrétnímu období a stylu nebo k umělecké osobnosti, a budou mít potřebu chodit do galerií i na výstavy současného výtvarného umění, tak to bude skvělý výsledek. Rozhodně nemá jít o výuku „dějepisu umění“. Domnívám se, že je jedno, jestli začnou umělecká díla objevovat „na přeskáčku“, podstatné ale je, aby jim učitel pomohl je zasazovat do souvislostí a to třeba přes vývoj samotných prostředků. Pokud je pedagog ve svém stylu výuky přesvědčivý a „nutí“ žáky přemýšlet, tak se výsledky dostaví vždy. Jen se velmi přimlouvám k tomu, aby se neopomíjelo současné umění, je to obraz světa, ve kterém žijeme teď, a pomáhá nám mu porozumět nebo také si uvědomit to, co nám zůstává skryté. Škola nevzdělává jen děti, ale především budoucí rodiče!
Způsob vedení dialogu s žáky, ale i výběr témat je tedy pouze na pedagogovi.
Ano, je to na pedagogovi. Osobnost pedagoga je ve výtvarném oboru (a všech uměleckých oborech) stěžejní. Je důležité, aby na školách byly osobnosti a aby se jim dostávalo uznání. I od rodičů.
Zajímá mě, jak se stavíte k myšlence hlubší spolupráce a koordinace mezi školami a galeriemi, muzei. Hlubší spojení těchto institucí se mi zdá žádoucí nejen pro debatu o výtvarném umění, ale třeba i pro zapojení do jiných předmětů.
V roce 2006 se uskutečnil projekt Brána muzea otevřená, ze kterého vznikla publikace, která se stala stěžejním materiálem pro edukativní programy a spolupráci muzeí, galerií a škol. Byla doporučena také ministerstvem školství jako publikace, se kterou se má pracovat, protože zohledňovala i novou koncepci vzdělávání uměleckých oborů. Zástupci galerií a muzeí pochopili, že tato koncepce pracuje daleko více se současným jazykem výtvarného umění a díky tomu i lépe začali rozumět tomu, o co se ve školách snažíme a proč. Některé galerie a muzea a jejich lektorská oddělení velmi přispěly (a dále i přispívají) k tomu, že se současný obsah výtvarné výchovy skrze jejich vzdělávací akce dostává rychleji k učitelům. Muzejní pedagogové a lektoři v galeriích by měli být, a někdy i jsou, partnerem pro výuku výtvarné výchovy i pro vzdělávání na školách obecně. V našem oboru se zdařilo, že galerie, muzea a školy si jdou „naproti“. Na druhou stranu je třeba, aby si zachovaly svoji tvář: galerie si nemůže hrát na školu a škola není galerie.
Věnujete se také tvorbě žáků a studentů, nabízíte nové modely prezentace výtvarných prací žáků. To je odvětví spojené s nejrůznějšími stereotypy, jak ze stran veřejnosti, tak také učitelů.
Máte pravdu, v prezentaci výtvarných prací žáků převládají výrazné stereotypy, které se těžko překonávají jako například tradiční „výzdoba“ chodeb a tříd škol. Problém asi tkví i v tom, že převládá stále snaha spíše „dekorovat“ prostory než vystavovat práce žáků. Velice ráda bych se tomuto tématu více věnovala, ale nechci kritizovat a současně nenabízet možnosti řešení. Příklady „jak na to“ již jsou, ale je potřeba je zpracovat, popsat a pochopitelně společně s učiteli o nich přemýšlet. Výhodu v tomto ohledu mají základní umělecké školy, školy základní mají jiné podmínky. Ale jsem přesvědčena, že ledacos je možné změnit a ve prospěch všem, dětí, školy i vážnosti oboru. Práce dětí, i výsledky projektů studentů by si zasluhovaly mít promyšlenou prezentaci, aby se s nimi zacházelo jako se svébytnými objekty. Myslím, že ta bezradnost s tím, jak prezentovat práce a nezpůsobit šok, že zmizely obrázky, souvisí s tím, že je třeba hledat nebagatelizující, ale srozumitelnější způsob jak popularizovat současné umění a jak hovořit i o způsobech jeho prezentace. V tomto ohledu (ze svého pohledu pedagoga) pozoruji jistou krizi také na straně současného výtvarného umění. Někdy se setkávám s jazykem, který je příliš komplikovaný, jakoby zašifrovaný, a to vnímám jako problém. Často ta složitost odrazuje a mnozí se pak následně brání tím, že věci raději začnou odmítat. Myslím, že chybí popularizátoři současného výtvarného umění a také zájem veřejnoprávních médií o tuto oblast. Asi jsem teď šlápla do několika vosích hnízd najednou…
Co by se stalo, kdyby výtvarná výchova ze škol zmizela?
V okamžiku, kdy v určitém věku něco minete, tak už se k tomu sám od sebe jen těžko vrátíte. A tak se může stát, že minete hudbu, divadlo, tanec či výtvarné umění a minete tím především svoji zkušenost z tvorby a pak se jen těžko kdy odvážíte vzít si třeba štětec do ruky a zkoušet si i třeba sám pro sebe malovat to, co se vám honí hlavou. Mám pocit, že žijeme v době stále více povrchních zážitků, dokonce honby za „zážitky se slevou“. Zážitky se spíš jen hromadí. Raději používám slovo zkušenost, tu můžete s druhým sdílet. O zkušenosti už musíte chvíli přemýšlet a můžete ji záměrně prohlubovat. Je vaší součástí. Ale abych odpověděla na otázku: co by se stalo? Doufám, že se to nestane a výtvarná výchova ani jiné umělecké obory se neztratí, ale naopak si sami lidé uvědomí, že je potřebují čím dál tím více. Výtvarná výchova učí vidět, učí přemýšlet, učí uchopit a sdílet svět prostředky výtvarného umění a také učí odvaze.
______________________________________________________________
PaedDr. Markéta Pastorová (1960)
Vystudovala Pedagogickou fakultu UK v Praze. V letech 1987 až 1996 pracovala v institucích pro další vzdělávání pedagogů. Od roku 1996 působila jako odborný pracovník a posléze jako vedoucí oddělení koncepce všeobecného vzdělávání ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze (nyní Národní ústav pro vzdělávání). Dlouhodobě se zabývá tvorbou kurikulárních dokumentů, je autorkou koncepce vzdělávací oblasti Umění a kultura pro všeobecné vzdělávání. Od roku 2005 externě vyučuje didaktiku v rámci Pedagogického modulu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Je členkou odborných rad a komisí.
Autor: Ondřej Horák
Zdroj: https://artalk.cz/2015/05/04/vytvarna-vychova-uci-odvaze/