Umění pro těžké chvíle
Umění pro těžké chvíle. Jak mohou Keith Harring nebo Krištof Kintera zlepšit naše zdraví.
Věci se vždy nedějí tak, jak bychom si přáli. Během krátké chvíle se člověk může ocitnou v místech, která běžně nijak zvlášť navštívit netouží. Jedním z nich bývají nemocnice. Je zajímavé, jak jsou si tyto stavby podobné, ať už stojí uprostřed newyorského Brooklynu, či třeba v pražském Motole. V současné době právě tahle zdravotnická zařízení spojuje něco víc než jen zájem o zdraví svých pacientů. O tom, že umělecká díla umístěná nebo přímo vytvořená pro nemocnice, domovy seniorů či školy mají pozitivní dopad pro všechny, kdo se v takovém místě potkají, není třeba pochybovat. Pokud budete při vaší návštěvě New Yorku z nějakého důvodu muset navštívit lékaře, nabízí se návštěva Woodhull Medical Center v Brooklynu. Ve vstupní hale téhle brutalistní stavby vás totiž čeká nepřehlédnutelná dvacetimetrová malba, které rozhodně dokáže napomoci vašemu lepšímu emocionálnímu rozpoložení. A možná dokonce k uzdravení.
Keith Harring v čekárně
Keith Harring patřil mezi umělce, kteří se uměli s vrozenou lehkostí pohybovat na obou stranách uměleckého spektra. Výtvarník, kterého čekal jen krátký život (zemřel v 31 letech), dokázal na vrcholu kariéry v polovině osmdesátých let prodávat svá díla za sta tisíce dolarů a zároveň si zachovat svůj umělecko-aktivistický postoj, který ho původně proslavil. Poprvé na sebe upozornil jednoduchými kresbami v newyorském metru na začátku 80. let. Ani ve chvíli, kdy se už nabízeli jeho práce na zahraničních aukcích, nepřestal Harring dál malovat svoje snadno rozpoznatelné náměty tančících lidí a zvířat po zdech a budovách New Yorku. Možná v tom bylo něco z uměleckého marketingu, který měl podíl na zvyšující se oblibě jeho děl, ale to nezmenšuje hravou autenticitu, se kterou k projektům ve veřejném prostoru přistupoval.
Keith Harring vytvořil v letech 1982 až 1989 více než pět desítek veřejných uměleckých děl v desítkách měst po celém světě, z nichž mnohé byly vytvořeny pro charity, dětské denní stacionáře a sirotčince. A také pro nemocnice. V roce 1986 vytvořil během jednoho týdne nástěnnou malbu v prostorách zmíněné nemocnice Woodhull Medical Center, která je v nezměněné podobě k vidění dodnes. Během návštěvy nemocnice si všiml hranice probíhající kolem haly a rozhodl se ji pojednat vlysem postav. Námět je pro Herringa typický, vířící jednoduché lidské a zvířecí postavy, které působí pozitivním a uklidňujícím dojmem. Podobný námět pokračuje i v dalších navazujících chodbách nemocnice. Svědci vzniku díla (jehož hodnota je v současné době odhadována na miliony dolarů) vzpomínají, že se umělec po celý týden stýkal s nemocničním personálem, pacienty, návštěvníky a svými fanoušky a vytvářel malé kresby pro každého, kdo o to požádal. Většina jeho maleb ve veřejném prostoru už v současnosti neexistuje. Ve stejném roce jako práce v brooklynské nemocnici vznikla třeba legendární malba Crack is Wack, která se stala orientačním bodem newyorské silnice FDR Drive, nebo další nástěnná malba vytvořená k výročí Sochy svobody, na které pracoval Haring společně s 900 dětmi. A obdobné projekty následovali: nástěnná malba v exteriéru dětské nemocnice Necker v Paříži v roce 1987, rozměrná malba na západní straně Berlínské zdi tři roky před jejím pádem nebo „murál“ na zdi základní školy v Chicagu. Haring navíc pořádal kreslířské workshopy pro děti ve školách a muzeích do kterých byl zván, v New Yorku, Amsterdamu, Londýně nebo Tokiu.
Keith Harring měl bohužel řadu důvodů, proč nemocnice jako Woodhull Medical Center navštěvovat. V roce 1988 mu byl diagnostikován virus HIV. V reakci na to založil nadaci Keitha Haringa, jejímž smyslem bylo poskytovat finanční prostředky organizacím bojujícím s AIDS. Jeho signifikantní obrázky se stali symbolem kampaní v boji proti AIDS a dodnes jsou s tímto bojem spojovány. Sám Keith Harring zemřel na AIDS 16. února 1990.
Umění léčí
Každý, kdo někdy seděl v nemocniční čekárně ví, jak takové místo dokáže na člověka dolehnout. Zdálo by se proto logické, že se je někdo bude snažit udělat vstřícnějšími nebo alespoň méně depresivními. Pravdou je však spíše opak. Existuje nějaký rozumný důvod, proč by to tak mělo být?
Z tohoto hlediska je zajímavé, že Harringova malba v newyorské nemocnici tu není ojedinělým uměleckým počinem, ale naopak dlouhodobě podporovaným programem. „Arts in medicine“ (Umění v lékařství) je program vytvořený v rámci systému Health + Hospitals již bezmála před sto lety. Jeho náplní je podpora léčby a hledání emocionální stability pacientů, jejich rodin nebo zaměstnanců nemocnic za využití uměleckých disciplín. Výtvarná díla, výstavy a instalace jsou umístěné v halách, čekárnách, chodbách nebo pokojích pacientů a dalších veřejných prostorách a zařízeních nemocnic. Navíc tu probíhají programy pracující s hudebními, literárními či divadelními přístupy. To vše tvoří komplexní program, do kterého jsou zapojeni přizvaní umělci a umělkyně. Nemocnice nabízí svým pacientům programy využívající hudbu, literaturu či zmíněné výtvarné techniky. Umělecké projekty mají ale prokazatelně také dopady na personál nemocnic, umění může zlepšit „měkké dovednosti lékařů či vizuální diagnostické schopnosti a zvyšuje sofistikovanost v klinických popisech“, uvádí oficiální materiály projektu Health + Hospitals.
Neméně zajímavou informací je také skutečnost, že je tato zdravotní (!) organizace vlastníkem ohromné umělecké sbírky. Její historie sahá až do roku 1930, kdy vznikl vládní projekt Works Progress Administration, který najal umělce, aby vytvořili díla pro vládní budovy. V průběhu let vzniklo na 600 nástěnných maleb, které se stali součástí newyorských zdravotních zařízení. V roce 1970 pomohl panel muzejních profesionálů HHC Art Advisory Board získat do sbírky více než 3 000 uměleckých děl! V představenstvu tehdy byli ředitelé významných newyorských galerií jako Whitney Museum of American Art nebo Guggenheim Museum a pod jejich vedením HHC získala díla významných umělců včetně fotografií Ansela Adamse, tisků Andyho Warhola, mozaiky Helen Frankenthalerové nebo nástěnné koláže Romara Beardena. V roce 1980 nový městský zákon nařídil, aby jedno procento stavebních rozpočtů financovaných městem bylo věnováno na nákup uměleckých děl pro veřejné budovy, která pomohou vytvořit terapeutické a příjemné prostředí pro pacienty a personál nemocnic. To pomohlo projekt dál financovat a rozvíjet. V roce 2001 byla HHC dokonce vyvinula digitální databázi své umělecké sbírky. Dnes NYC Health + Hospitals pokračuje v uchovávání uměleckých děl a sdílí svou sbírku s veřejností prostřednictvím výstav ve svých zařízeních a partnerství s muzei a galeriemi. Tyto aktivity jsou možné díky kombinací darů, zakázek a podpory ze strany města New Yorku.
U nás je obdobné zapojení umělců do provozu státních institucí – škol, nemocnic, domů pro seniory, hospiců – v současnosti jen zcela výjimečné. Přitom tento způsob spolupráce mezi umělci a státem (nebo městem) měl i u nás svoji dlouhodobou tradici. Umělkyně a umělci se po téměř celé 19. a 20. století podíleli na vizuálním dotváření objektů a ty tak získávali přidanou hodnotu směrem ke svým uživatelům. Státní instituce, nejrůznější úřady, školy nebo sociální zařízení byli doplňovány o sochařské, malířské a další výtvarné (např. sklářské, keramické) realizace. K přetržení této tradice došlo paradoxně v porevolučním období devadesátých let minulého století a situace se od té doby mění jen pozvolna. Přitom právě v současné době dochází v naší společnosti k hlubšímu zájmu o spolupráci umělkyň a umělců s dalšími společenskými, sociálními vrstvami společnosti. Jde o projekty, kdy se umělci aktivně zapojují do spolupráce s nejrůznějšími organizacemi či sociálně zaměřenými institucemi.
Z Brooklynu do Motola
Asi nejviditelnějším takovým projektem je ten odehrávající se ve Fakultní nemocnici v Motole. Poprvé zde bylo umístěno výtvarné dílo Krištofa Kintery v roce 2018, od té doby se tu představila již řada českých umělkyň a umělců. „Jedná se o různorodé cílové skupiny, které však spojuje poměrně traumatický zážitek – důvod jejich návštěvy se pojí s nějakou starostí, obavou či náročným psychickým vypětím. Právě při častém pobytu na tomto místě jsme si uvědomili, jak je toto místo zajímavé – jednak pro sociální pestrost návštěvníků, tedy velice rozdílná a intenzivní interakce na vystavovaná díla, ale také pro možnost nabídnout kontemplaci, jiný zážitek, impuls k jiným myšlenkám a možná i v jistém slova smyslu také úlevu“, popisuje projekt jeho kurátorka Denisa Václavová. V posledních letech (a také v období kovidové epidemie) tu své práce představili umělkyně a umělci Anna Hulačová, Milena Dopitová, Matěj Al-Ali a další.
Motolská nemocnice ale není jedinou obdobnou institucí, která se nebojí zapojovat současné umění do svých aktivit. V nedávné minulosti proběhli projekty se snahou obdobně vstupovat do prostorů v domovech seniorů či právě v nemocnicích. Za všechny lze jmenovat práci Richarda Loskota a studia UAII v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, vizuální díla Markéty Hlinovské pro hospic sv. Lazara v Plzni nebo třeba probíhající uměleckou spolupráci Evy Jiřičky se seniory z Domova seniorů v Chlumci nad Cidlinou. Jde však o jednorázové projekty, za kterými stojí většinou osvícení ředitelé těchto institucí, a nikoliv dlouhodobě budovaný program. Že je to příležitost pro obě strany si už uvědomuje čím dál větší část odborníků ale i těch, kdo jsou jen občasnými návštěvníky těchto zařízení. Umění jako fenomén reprezentující lidskou kreativitu a schopnost spojovat bez rozdílu každého prokázalo během covidové pandemie svou nezaměnitelnou službu a rozhodující význam pro celou společnost.
Newyorský projekt Community Mural, zaměřený na vznik nástěnných maleb v nemocnicích, byl během pandemie COVID-19 oceňován pro aktivizaci různých skupin obyvatelstva víc než kdykoliv předtím. Námitka, že jde „jen“ o společně vytvářenou malbu na zdi neobstojí. Jak ukazuje newyorská zkušenost, mají tyto projekty ozdravný dopad bez rozdílu na všechny, kdo v nemocnicích tráví nejvíce času. Právě v době, kdy se vypořádáváme s následky covidové epidemie se ukazuje, jak málo udělala naše společnost pro zlepšení podmínek práce našich zdravotníků. Zkvalitnění jejich pracovního prostředí, ale také zapojení inovativních uměleckých postupů do naší zdravotní péče dokáže přispět k jejímu celkovému lepšímu obrazu. Umění do tohoto prostoru přirozeně patří, prokazatelně do něj vnáší část něčeho důležitého, známého a v samotném důsledku ozdravného. Pomáhá zahánět myšlenky, kterých bychom se v těchto místech rádi zbavili. A je jedno, jestli tu jsme v roli pacientů nebo lékařů.
Arts in Medicine, NYC Health + Hospitals
Kromě zpravování významné sbírky vizuálního umění podporuje oddělení Art in Medicine postupy, kterých je dosaženo kombinací uměleckých inovací a vzdělávání. Posláním projektu je díky umění povzbuzovat pacienty, rodiny, zaměstnance a širší komunitu, aby „prožívali svůj život co nejkvalitněji“. Cílem projektu je v rámci uměleckých inovací zlepšit zkušenosti pacientů, jejich rodin a zaměstnanců, a to díky projektům založeným na známých doplňkových výhodách umění.
Od roku 1930 byl v New Yorku v rámci projektu Community Mural podpořen vznik stovek komunitních nástěnných maleb ve veřejných nemocnicích. Umělci spolupracují s pacienty, personálem a místními obyvateli, aby vytvořili integrovanou vnitřní nebo externí nástěnnou malbu a rozvíjeli tak mezi těmito skupinami kulturní vazby. Music & Memory je program pracující se seznamy skladeb umístěných na iPodech pacientů s Alzheimerovou chorobou, demencí nebo jinou kognitivní nemocí. Hudba dokáže snížit nutnost léků a obecně zlepšit vztahy u pacientů s Alzheimerovou chorobou. Music & Memory je v současné době nabízena ve většině zařízení NYC Health + Hospitals v lůžkových a dlouhodobých pečovatelských zařízeních. Lullaby project spojuje těhotné ženy a otce s profesionálními umělci. Rodiče jsou vyzýváni, aby psali a zpívali osobní ukolébavky pro své děti. Projekt podporuje zdraví matek, pomáhá vývoji dítěte a posiluje pouto mezi rodičem a dítětem. Zpěv je také jednou z mála možností léčby, u kterých bylo prokázáno, že snižují stres matky během těhotenství. Program Visible Ink spojuje mentory zaměřené na psaní s pacienty s rakovinou. Psaní pomáhá pacientům cítit se méně izolovaní a bezmocní. V rámci tohoto projektu jsou v současnosti vyvíjeny a nabízeny další programy či workshopy zaměřené na zkvalitnění péče o pacienty. Více na Arts in Medicine – About – NYC Health + Hospitals (nychealthandhospitals.org)
publikováno v Deníku N, 2022