Umělci už nejsou po škole

Před časem se v Deníku N objevil text režiséra Víta Klusáka, kde se jeho autor podivuje nad stavem výtvarné výchovy na našich základních školách. Všímá si obrázků na nástěnkách ve třídách, které mu připadají stejné „jako vejce vejci“ a vyzývá rodiče ať se zajímají o to, jak hodiny „výtvarky“ vlastně probíhají. Aby děti zůstaly “zázračné a nepředpojaté”. Myslím, že projekt Umělci po škole, který se uskutečnil letos na jaře, dává podobně smýšlejícím rodičům naději, že se podoba tohoto předmětu může zásadně proměnit.

Umělci po škole

Na začátku června se v Centru současného umění DOX uskutečnila vernisáž prací, které vznikly díky spolupráci dětí ve škole, pedagogů a přizvaných umělkyň a umělců. Ti všichni se také společně potkali na jejím zahájení. Ve stejnou chvíli probíhala v té samé galerii vernisáž jiné výstavy, umělecky bezpochyby daleko prestižnější. Média se logicky zaměřila na ní. Přesto mám pocit, že se o patro výš odehrávalo něco, co se může v budoucnu ukázat jako mnohem významnější událost. Osobně věřím, že pokud se má současná (a všechny budoucí) generace dětí nějak smysluplně rozvíjet, tak to bude právě cestou rozvoje vlastní kreativity. Každý člověk je nějakým způsobem kreativní, je to přirozená lidská schopnost. A dítě má právo zjišťovat, co dokáže, čím se může stát, čemu se chce věnovat. Škola by logicky měla být prostorem, kde si každý může ověřovat své schopnosti, má to být bezpečný prostor pro chyby i experimenty. Naše školy, a vlastně celý vzdělávací systém, ve své většině podmínky pro rozvoj kreativního vzdělávání dětí nenabízí. Pokud chceme takový systém změnit, je nutné ho narušit. Tím nemyslím nic negativního. Osobně nic lepšího k narušení čehokoliv – než je umění – neznám. Proto vznikl projekt Umělci po škole.

Být kreativní znamená být odvážný

Před více než dvěma roky jsme se rozhodli vytvořit projekt, který by vtáhl současné (původně především výtvarné) umělkyně a umělce do našich základních škol. Inspirací nám byly projekty, které vznikají už řadu let v zahraničí a nejrůznější organizace zaměřené na kreativní vzdělávání je už řadu let přenáší také k nám. Problém je v jejich financování. Na rozdíl od zahraničí u nás stále neexistuje způsob, jak takové projekty zaplatit. Rozhodli jsme se jít cestou, která je pro naše (rozuměj české) prostředí už typická. Nečekat na pomoc shora, ale najít způsob, jak projekt uskutečnit „navzdory“ reálným překážkám. Tehdejší vedení radnice na Praze 10 se rozhodlo zrušit stávající výtvarnou soutěž a nahradit ji novým konceptem, který navrhla platforma Máš umělecké střevo? V ní se už od roku 2009 snažíme ovlivňovat výuku výtvarné výchovy na našich školách a zaměřujeme se také na propojování škol a kulturních institucí. Koncept pracoval se zapojením umělkyň a umělců do hodin výtvarné výchovy během školního roku a s jejich úzkou spoluprací s pedagogy a především dětmi. Naším záměrem bylo vzbudit u dětí zájem o vnímání souvislostí v naší společnosti, o společnou práci ve skupině ale také o to, aby zapojené děti projekt prostě bavil. Aby to byl především jejich projekt. Snaha radnice (jmenovitě místostarosty Davida Kašpara) přesvědčit ředitele a pedagogy základních škol se ale nesetkala vždy s jednoznačně kladným ohlasem. To jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli během prvních workshopů s pedagogy, na které jsme pozvali současné umělkyně. Negativní reakce části učitelů na způsoby umělecké práce (Eva Jiřička představila svá performativní videa, Jana Kasalová intuitivní mapy měst) i nad uvažovanou prací mimo třídy pro nás byly o to zarážející, že pocházely od pedagogů věnujících se oboru zaměřenému na hru, hledání, experimentování nebo radost z kreativní práce. Alespoň tak bych chtěl výuku “výtvarné výchovy” vnímat. Společným tématem se stalo město a možnost měnit ho. Chtěli jsme s dětmi pracovat přímo v ulicích či v parcích v okolí školy, proto jsme projekt nazvali Praha 10: Neseď!  „Vy chcete, aby naše děti chodily ven ze školy? Aby se bavily s cizími lidmi na ulicích? Ale to je přesně to, co jim ve škole zakazujeme!“ zněla jedna z typických reakcí na nabídku ze strany umělkyň. Jenže právě to bylo naším záměrem: děti aktivizovat, ukázat jim prostor školy a jejího okolí tak, aby pochopili, že je to i jejich prostor, že ho mohou sami dotvářet či měnit. Z reakcí dětí bylo jasné, že jsou na to lépe připraveny než někteří jejich učitelé, popisovala tehdy stav koordinátorka celého projektu Umělci po škole Romana Bartůňková. Mimochodem učitelka výtvarné výchovy na pražském Gymnáziu Na Zatlance, působící také jako pedagog na UMPRUM.

Výtvarka, to nejsou „rukodělné“ aktivity!

Do hodin výtvarky tak najednou začali chodit malíři, sochaři, ilustrátorky, designéři, autoři a autorky performance, konceptuálního umění nebo street artu. Děti pracující ve skupinkách poznávaly okolí školy, vznikaly mapy a popisy míst, projekty pro konkrétní místa, návrhy, jak je zlepšit. Výsledky překonávaly nejen naše očekávání, ale především zaskočily zástupce škol. Děti společná práce bavila natolik, že se jí věnovali i ve svém volném čase a v době nejtvrdších dopadů epidemie se pro ně stávala únikem i východiskem. Projekt měl být zakončený společnou výstavou v rámci Festivalu 4 dny v pohybu. Bohužel covidová epidemie tehdy poznamenala jak celý projekt (nemohlo se uskutečnit tolik setkání, kolik bychom si přáli), tak i výstavu a festival byl po jednom dni zrušen. „Jsem stále stejně nadšená do projektu a jak pozoruji zapojené žáky, tak ti taktéž. Nikdo neremcal, že v rámci týdnu distanční výuky jsem jim zadala práci na projektu, v tomto týdnu se konečně uskutečnilo setkání s umělcem, které jsme si všichni užili… Tak zůstaňme nadšení! Výstava někdy bude!“, hodnotila tehdy situaci učitelka Lucie Zinková ze ZŠ Brigádníků.

Výtvarka není podřadná hodina!

V letošním roce už byla situace snazší, covidová situace se přece jen uklidnila. Do projektu se kromě několika škol z Prahy 10 zapojily další “základky”, především z Prahy 7, ale také z Prahy 22. Financování projektu proběhlo znovu díky podpoře těchto městských částí, na Praze 7 se díky projektu ještě více spojil odbor školství a odbor kultury. V takovém případě jde o ideální stav, ke kterému dlouhodobě vyzývají na celorepublikové úrovni další organizace zaměřené na kreativní vzdělávání. Letošním společným tématem (které si během workshopů zvolili sami pedagogové) se stala „Komunikace“. Koordinátorka projektu Romana Bartůňková tentokrát přizvala nejen výtvarníky, ale mezi výtvarnými umělkyněmi a umělci se objevili také scénografové, divadelní režisérka, nebo profesionální tanečník. Na jaře už docházelo k samotné spolupráci umělců a dětí z prvního i druhého stupně. A znovu začaly vznikat výjimečné projekty! ,,Nejvíc mě bavila jejich představivost. Zpracovávali jsme emoce. Díky tomu že jsem jim dala poměrně široké možnosti zpracování obrazu, ho každý pojal jinak. Hodně mě překvapilo, jak u některých dětí je postcovidová situace znát a stále se s tím vnitřně vyrovnávají“, popisovala několikatýdenní společnou práci na desítkách koláží umělkyně Klaudie Hlavatá. Ty vytvořila společně s dětmi ze ZŠ Korunovační z Prahy 7. Na výstavě v DOXu ale bylo možné vidět třeba taky audio-vizuální objekt zapojující současné technologie, který je společným dílem ukrajinské umělkyně Olgy Krykun a dětí ze ZŠ Letohradská, fotografie performance zaznamenávající práci s tělem a prostorem, která se odehrála na ZŠ Strossmayerovo náměstí pod vedením divadelníka Václava Wortnera, rozměrné obrazy vytvořené dětmi s výtvarníkem Matoušem Hrbkem nebo mezigenerační projekt seniorů z Domova pro seniory v Uhříněvsi a dětí z místní ZŠ Bří. Jandusů na kterém spolupracovali děti s umělkyní Evou Jiřičkou. Výstava se stala záminkou pro společné setkání a také propojení dětí, rodičů, pedagogů a umělců, ke kterému by jinak nedošlo.

Hodiny kreativity! Učitelé kreativity!

Kreativita, intuitivní rozhodování, vnímání souvislostí mezi uměním, technologickými inovacemi a trvalou udržitelností bude tím, co nás bude i do budoucna odlišovat od čím dál dokonalejších technologií. Současný svět se mění rychleji a nepředvídatelně ji než kdykoliv dřív a naše školy na to musí umět reagovat. Samotné vystavení vytvořených prací není hlavním cílem naší snahy. Tím je v projektu Umělci po škole setkávání, dialog a společná práce, vzájemné obohacení a jakési „narušení“ běžné vyučovací hodiny. Právě vnímání, že je takové narušení pozitivní, je klíčovým momentem pro rozhodnutí, zda se kreativní vzdělávání dokáže prosadit na našich školách, nebo ne. Jestli budou i za pár let viset na nástěnkách ve školách desítky stejných sněhuláků, nebo budou ty samé nástěnky odrazem nespoutané kreativity našich dětí záleží i na tom, jestli se školní systém otevře jiným hodnotám a dovednostem, než je testy měřený žákův výkon a jestli zareaguje na požadavky skutečného vzdělávání pro budoucnost. Jinak nám ve školách sněhuláci z nástěnek jen tak nezmizí.

publikováno v Deníku N, 2022