Jak kultivovat galerii
Jmenování Jiřího Fajta do čela Národní galerie provázely rozporuplné reakce od části odborné obce. Mluvili jsme o postojích zaměstnanců, nedostatečné komunikaci instituce s veřejností či o plánovaném vstupu zdarma. Jiří Fajt nastupuje do čela Národní galerie 1.1 2014.
Rozhovor s ředitelem přední české umělecké instituce
S rozhovorem jsem váhal kvůli situaci po odvolání ministryně Hanákové a příchodu Jiřího Balvína. Ten se nakonec rozhodl vaši volbu znovu nezpochybnit. Jak vnímáte situaci, kdy může ministr bez zásadního důvodu odvolat ředitele Národního divadla nebo Národní galerie?
Je to samozřejmě špatně. Není přijatelné, aby politika tímto způsobem intervenovala do odborných institucí. Nejvhodnějším řešením je transformace příspěvkových organizací na instituce veřejné služby, o čemž se v Čechách hovoří již od devadesátých let. Musíme ale konečně přestat mluvit, je nutné podniknout naprosto konkrétní kroky, které tuto změnu nastolíVeřejnoprávní instituce mají jasný systém řízení se správní radou s významnými pravomocemi, která dokáže eliminovat nahodilé a nekoncepční zásahy do řízení a činnosti odborných, v našem případě kulturních organizací.
Současný systém příspěvkových organizací má však další limity, kromě jiných i ekonomické povahy, projevující se např. v omezených možnostech odměňování zaměstnanců. Předepisované tarifní platy poskytují nedostatečný prostor pro motivaci a prakticky brání tomu, aby mimořádný pracovní výkon byl odpovídajícím způsobem finančně hodnocen.
Když jsme u těch zaměstnanců – během posledního roku nastoupili noví ředitelé do Galerie hlavního města Prahy i do Moravské galerie. Oba se setkali s určitou vlnou nevole od řadových zaměstnanců, odborů apod., někdy ještě podporovanou reakcemi zvenčí. Podobná odezva doprovází i vaše jmenování.
Situace ve sbírkových institucích je velmi specifická. Působí tam lidé, kteří své povolání mají rádi, nemají z toho ale žádné velké materiální výhody,jsou špatně placeni. Možná o to více však do své práce investují citově. Jakákoliv výměna ve vedení jejich instituce je pak vnímána jako stav ohrožení a doprovázena značným neklidem. S tím se musí počítat. I když se reálie v každé galerii liší, těmto obranným reakcím je společná snaha zachovat status quo, který pro zaměstnance představuje záruku, že si zachovají svoje pozice a tolik zdůrazňovaný „klid pro práci“. Každá změna na vedoucím postu s sebou přináší změny uvnitř instituce, to je logické. Ty ale přece nejsou vedeny snahou uškodit zaměstnancůmSpíše naopak. A co se týká zmíněných galerií, jejich současný vývoj jen dokazuje, že se negativní prognózy nenaplnily, novému vedení se podařilo zaměstnance uklidnit a znovu motivovat.
Jak vnímáte současný stav Národní galerie a změny, které se tam odehrávaly v posledním desetiletí. Co se vám na ní líbí a s čím se neztotožňujete?
V některých objektech Národní galerie jsem nebyl pěknou řádku let. Když dnes z časového odstupu ty objekty navštěvuji, jsem mnohdy jejich stavem překvapen, ba někdy mě doslova přepadá smutek. Podívejte se třeba na palác Kinských nebo Veletržní palác – obrovský potenciál těchto domů není vůbec využit! A přitom jde o významné architektonické památky na exponovaných lokalitách. Návstěvníka ale nejspíše zaujmou svou rozpačitou prázdnotou. Hodně postrádám i estetickou kultivovanost prostředí. Národní galerie přece musí jít příkladem v tom, jak zacházet s vnitřním i vnějším prostorem, je normotvornou institucí v otázkách vizuální prezentace. Pokud chcete navštívit palác Kinských, musíte se hned v průjezdu vyhnout stojanům s informací o aktuální ceně piva v přilehlém Sportbaru a reklamou na akvárium sladkovodních ryb. A to nemám skutečně nic proti rybám, sám je někdy chytám, nicméně v paláci Kinských bych přece jenom očekával jinou nabídku… Pokud tedy má NG naplňovat svou kultivační roli, pak musí jít sama příkladem – a to se dnes rozhodně neděje.
Při debatách o změnách v NG posloucháme, že jde o „sbírkotvornou instituci“, což dlouhodobě naplňuje, a na vše ostatní nejsou peníze. Další debaty o proměnách galerie a jejího vnímání u veřejnosti tím většinou končí. Jako kdyby bylo jedno, jestli se na díla do galerie vůbec chodí někdo dívat nebo zda ještě vůbec zůstává výtvarné umění zásadní součástí našich životů.
Pro Národní galerii a sbírkové instituce obecně je shromažďování a prezentování uměleckých děl naprostou samozřejmostí. To je jako bychom se bavili o tom, že dům musí mít střechu a stěny, aby do něj nepršelo. Musí mít ale také nějaký obsah.A ten musí být srozumitelný a atraktivní, protože jenom to opravňuje existenci onoho domu. Galerie má zajímavé sbírky, využívá pozoruhodné historické objekty na centrálních místech historické Prahy. To, co mi chybí, je ale ofenzivní a kreativní komunikace s veřejností. Chybí např. výraznější propojení jinak kvalitních lektorských programů s ostatními segmenty PR, marketingu, postrádám prostě koncentrované posilování „image“ galerie. V objektech Národní galerie dnes sotva najdeme útulnou kavárnu, běžný návštěvník nebude nijak unešen ani úrovní galerijních obchodů a o tom, že galerie má pozoruhodnou knihovnu ve Štenberském paláci ví sotva odborná veřejnost. Neexistují čítárny, dětské koutky se krčí v odlehlých prostorách, schází velkorysejší zázemí pro edukativní a zážitkové programy. Národní galerie se musí stát otevřenou a přátelskou institucí, což nepovažuji za frázi. Současné muzejní instituce už zdaleka nejsou pouze místy, kde se vystavují obrazy, ale proměnily se v široké komunikační platformy pro všechny věkové kategorie. Stávají se místy, kam se chodí i na koncerty, divadlo malých forem či klubové filmy. K tomuto vnímání role muzeí umění ve společnosti 21. století se musí mnohem jasněji přihlásit i Národní galerie.
Nenamítne hned každý, že na to nejsou peníze?
To je argument, který slyšíme pořád. Ano, NG je ve srovnání s podobnými institucemi v zahraničí podfinancovaná. K analytičtějšímu komentáři mi však chybějí ekonomické informace, které se mi teprve teď začínají scházet. Samozřejmě, všechno stojí peníze, ale ne všechno je pouze o nich. Někdy stačí dobrý nápad, který dokáže tým angažovaných lidí realizovat. A pokud jde o financování, už nyní se mi ozývají významní partneři, kteří mají zájem o spolupráci s NG.. Ukazuje se tak, že jsou lidé, kteří očekávají zásadní změny a jsou také ochotni se na nich podílet. To ale neznamená, že by stát neměl zásadně změnit přístup k financování kulturních institucí. I o tom hovořím se státní administrativou a politickou reprezentací. A pevně věřím, že společně dosáhneme zásadního zlepšení.
Jaká bude výstavní dramaturgie pod vaším vedením? Přivedete si nový tým spolupracovníků? Máme očekávat vašimi kritiky předpokládané nákladné výstavy, nebo dáte prostor i osobnostem kurátorů a jejich vizím?
Každý ředitel si vždy vytváří tým svých nejbližších spolupracovníků, který poskládá jak z lidí, kteří již v instituci pracují, tak i nově přizvaných. To udělám také. Z hlediska programového se domnívám, že Národní galerie potřebuje „otevřít okna“. Významné fenomény českých dějin umění je zapotřebí propojovat a srovnávat se zahraničím. Tak např. významné osobnosti českého umění budeme představovat ve středoevropských a evropských souvislostech a nejen omezeně jako součást českého prostoru. Proto bude zapotřebí mobilizovat přední badatele nejen z Čech, ale z celého světa. Dramaturgické těžiště bude spočívat nejen v tradici starých mistrů, v 19. století a klasické moderně počátku 20. století, samozřejmě velký důraz budeme klást i na současnou tvorbu. Výstavní strategie Národní galerie se bude muset řídit dvěma směry. Tím prvním budou klasické typy badatelsky pečlivě připravených výstav, jejichž příprava může trvat i několik let. Za druhé bude třeba mít paralelní výstavní linii, která bude schopna spontánně reagovat na nejsoučasnější umělecké trendy a prezentovat aktuální umělce. Pokud jde o konkrétní témata, Národní galerie má za povinnost představovat nejvýraznější umělecké tendence a fenomény, zároveň se ale nedomnívám, že by se měla omezovat pouze na ty „ryze“ české. Praha by se měla stát vyhledávanou destinací velkých mezinárodních výstavních projektů, které by měly v ideálním případě vznikat za aktivní účasti kurátorů NG, některé výstavní „blockbustery“ lze pochopitelně i přebírat. Praha a Česká republika má nezanedbatelný návštěvnický potenciál, který zatím zůstává nevyužitý. A jeho mobilizace bude naším úkolem.
Současnou Národní galerii asi nelze srovnávat třeba s obdobnými provozy v Berlíně nebo Vídni. Mohl byste ji ale srovnat se situací Slovenské národní galerie nebo Moravské galerie. Obě do jisté míry dokázaly přilákat návštěvníky a prezentovat galerii novými způsoby.
Souhlasím. To, co se daří Alexandře Kusé v Slovenské národní galerii přes ty obrovské problémy s rekonstrukcí budovy bratislavské galerie je pozoruhodné. Pracuje s mladým týmem, který instituci nevnímá jako „kamennou“, ale snaží se vystupovat i mimo ni a oslovovat aktivně veřejnost. Také tímto způsobem lze dát ostatně politikům najevo, že podobné sbírkové instituce jsou pro společnost naprosto nepostradatelné. Jsou to přece místa, která spoluvytvářejí tak důležitou paměť národa, a to i tím, že podporují jeho současnou výtvarnou kulturu. Proto je pro ně životně důležitá např. systémová podpora akvizičních programů. Galerie musí sbírat aktuální umění, jeho prostřednictvím naší dobu mapuje a uchovává její stopy budoucím generacím.
Dosud ne zcela obvyklé přístupy zvolilo i nové vedení Moravské galerie, které vnímá slabou návštěvnost dlouhodobých expozic a snaží se tento problém řešit volným vstupným či zpřístupňováním dosud veřejnosti uzavřených prostor. A je vlastně jedno, zda návštěvníci přijdou na kávu nebo na výstavu. Smysl totiž muzea dávají tehdy, mají-li navštěvníky. A ti se mohou přijít potěšit se svým obrazem, poučit na přednášce, anebo jen pobavit s přáteli.
Slovenská národní galerie i Moravská galerie zkouší nabízet volný vstup – zatím v omezené míře, v několika evropských galeriích se jedná již o dlouholetý trend. Nezasloužili by si i naši obyvatelé chodit do své Národní galerie zdarma?
Myslím si, že je to skutečně důležité. Zásadně se tak změní vztah veřejnosti ke galerii. Institut dobrovolného vstupného umožňuje zajít se podívat na „svého“ van Gogha nebo „svého“ Muncha bez ohledu na to, jestli musím počítat, zda si za cenu vstupného raději nekoupím jídlo na víkend. Samozřejmě o příjmy ze vstupného bude rozpočet galerie chudší, není ale možné vše redukovat pouze na monetární schéma. Všechna veřejná muzea ve Velké Británii a Spojených státech fungují na základě dobrovolného vstupného. Tam si totiž politická reprezentace už dávno uvědomila, že investice do občanů, do jejich vzdělávání a kultivovanosti se v dlouhodobém horizontu vždy vyplácí. Kontakt s uměním osvobozuje, kontaktem s uměním se učíme poznávat jiné kultury a návyky. Jedině tak dokážeme vytvořit otevřenou a morální společnost stavějící na principech vzájemného pochopení a mezilidské tolerance.
Jiří Fajt (nar. 1960) je historikem umění a bývalým ředitelem Sbírek starého umění Národní galerie. Přednáší na univerzitě v Berlíně a Praze. Je autorem řady dlouhodobých expozic a krátkodobých výstav, např. Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV. (Praha, Anežský klášter, 1997-1998), Karel IV., císař z boží milosti (New York – Praha, Pražský hrad, 2005-2006), Europa Jagellonica 1386-1572 (Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora – Varšava, 2012 – Postupim 2013). Zúčastnil se dvou výběrových řízení na místo generálního ředitele Národní galerie v letech 2010 a 2011. V dubnu 2010 jej výběrová komise doporučila, ale nastupující ministr Jiří Besser vyhlásil nové výběrové řízení, na jehož základě byl do čela instituce jmenován ekonom Vladimír Rösel. Fajta jmenovala až ministryně v demisi Alena Hanáková v květnu 2013.
(publikováno v A2, 2013)