12 < 16

„Nebudeme ustupovat z tvrdého kurzu – tvrdých bezpečnostních prověrek lidí, kteří by sem měli přijít. Zatím jsme jich za celou dobu projektu přijali dvanáct a já odmítám z těch přísných bezpečnostních opatření, která jsme přijali, ustoupit“ říká v jakémsi rozhovoru ministr Chovanec, jehož názor reprezentuje většinové stanovisko naší vlády.

Srovnávat probíhající uprchlickou krizi (a způsob, jak se s ní u nás vypořádáváme) se stavem současného výtvarného umění může působit jako lehce „přitažené za vlasy“. Přesto se podobné srovnání nabízí, především kvůli ostré hranici, která odděluje zastánce a odpůrce obou táborů.

Šestnáctiletá Dorothea, studentka prestižního pražského gymnázia, společně se svojí o dva roky mladší sestrou vystavily minulý měsíc ve stálé sbírce Moravské galerie umělecký projekt na téma Hranice, který vznikl v rámci mezinárodní studentské soutěže Máš umělecké střevo? Jejich práce (a stejně tak studentů ze Slovenska či Maďarska) se na několik týdnů ocitli mezi historickými olejomalbami nebo dřevěnými plastikami svatých. Sestry ve své práci zachycují (za pomocí kreseb, fotografií a malých objektů) cestu zbloudilého cizince, který vstupuje na neznámé území. Aby se v něm zorientoval, má k dispozici krabičku poslední záchrany, kápezetku. V ní je mapa území, kterým bude procházet, je tam i jakýsi návod, jak se v tomto prostředí pohybovat – třeba jak reagovat na zvyky a chování lidí, které potká. V krabičce najde i různé předměty a pomůcky – i ty se mu budou pravděpodobně hodit. Vše je vytvořené za pomoci stylizovaných obrazů, komiksového vyprávění a jednoduchých znaků, nejčastějších prvků dnešní vizuální komunikace. Mimochodem – ani jeden z desítek studentských projektů v rámci soutěže nenesl stopy podpory „tvrdého kurzu“, jak o něm mluví zmíněný ministr. Naopak.

Překračování hranic je paradoxním tématem dneška. Na jednu stranu dochází každý den k jejich reálnému posouvání, na druhou stavíme ploty a zdi na nedávno zbořených (a historicky překonaných) hranicích mezi státy. Výtvarné umění může sloužit jako dokonalý symbol tohoto „podvojného“ uvažování: tradiční pojetí, které dlouhodobě nedokáže překročit zažité stereotypy a komplikovanější, máločím omezený svět internetu, bezbřehé sdílení informací, kombinování technologií, které naopak tak přesně reprezentuje současné umění. Třeba právě výstava studentů v tradičně uspořádaném galerijním prostoru a s video projekcí mezi historickými díly dokazuje, jak snadné je podobně vystavěné hranice probořit.

„Obrazy“ rychle zaplňují prostor a nahrazují tradiční „slova“. Výtvarné umění, jeho historie i současnost mohou prokazatelně pomoci v orientaci v dnešním světě. Dokonce bych řekl, že díky své multidisciplinaritě lépe, než ostatní obory. „V prváku máme v prvním pololetí čtvrt roku výtvarku a pak čtvrt roku hudebku. Potom si musíme vybrat, kam budeme chtít chodit v příštím pololetí a taky ve druháku a ve třeťáku. Výtvarku máme v prváku dvě hodiny týdně, myslím, že ve druháku i ve třeťáku je to stejný“ popisuje současný stav výuky zmíněná studentka.

Studenti zcela samozřejmě propojují obraz (fotografie, video), psané slovo (vlastní texty, práce s internetem) s nejnovějšími technologiemi. Přesto, zcela nepochopitelně, zůstává zájem o tento typ vzdělávání na okraji našeho vzdělávacího systému. Přitom je jasné, že v době, kdy „obrazy“ a „vizuální spamy“ zaplňují většinu mediálního (i prostě každodenního) prostoru, je takováto gramotnost nutná pro získávání orientace: ta umožňuje, kromě jiného, bránit se nejrůznějším podobám zneužívání a (politické, mediální, marketingové) manipulaci. Třeba právě v období krize spojované s uprchlíky hrají „obrazy“, které většinová média nabízí, výraznou roli v rozhodování mnoha lidí, jak tuto situaci nahlížet.

Stejně jako jsou naši vrcholní politici omezení v chápání významu živé kultury a umění pro naši společnost, odráží se jejich zjednodušující způsob uvažování i v otázce uprchlické krize a jimi nabízených řešení. Abychom nebyli nespravedliví – politici prostě vychází vstříc názorům většiny naší veřejnosti a přiživují všeobecné obavy a strach. Bez „kápezetky“, mapy a také naší pomoci je člověk v nouzi často ztracený. Šestnáctiletá studentka, podobně jako většina jejích vrstevníků to vnímá. Naše země takovou pomoc nabídla dvanácti lidem.

(publikováno v A2, 2017)